Současná legislativa nijak nebrání zálohování jakýchkoli obalů, tedy ani PET lahví. Veškeré potřebné požadavky na ochranu spotřebitelů i na úpravu vztahu výrobců a obchodníků jsou obsaženy v současné zákonné úpravě, což je vidět nejen na bezproblémovém fungování zálohovaní pivních lahvích, ale i na řadě jiných zálohovaných obalů. Zavedení záloh je tedy čistě věcí výrobců nápojů, kteří mají na výběr buď zajistit sběr obalů tříděným sběrem, nebo formou zálohování. Vzhledem k dlouhodobým spotřebitelským návykům PET lahve třídit do žlutých kontejnerů, a také tomu, že objemu tohoto odpadu (vytřídí se okolo 80% PET lahví) je přizpůsobena kapacita sběrné sítě v obcích i kapacita dotřiďovacích linek, by přesměrování tohoto odpadu ze žlutých kontejnerů zpátky do obchodů, znamenal výrazný zásah do chování spotřebitelů i fungování tříděného sběru. Ten, pokud by měl být výsledkem státní regulace, by měl být také předem promyšlený a integrálně zabudovaný do plánu odpadového hospodářství. Pokud se však výrobci nápojů rozhodnou jít touto cestou, zákony jim v tom nijak nebrání a obecní systémy třídění se tomu budou muset přizpůsobit. Na druhé straně z hlediska cílů cirkulární ekonomicky je naším cílem dosáhnout vysoké míry sběru a recyklace nejen všech obalů, ale i většiny složek domovního odpadu. Pro splnění cílů bude muset tříděný sběr všech obalových odpadů v roce 2030 dosahovat hodnot nad 80% a je tedy otázkou, zda je v těchto nových podmínkách nutné a vhodné vytvářet speciální řešení jen pro jeden druh obalů, který sám o sobě představuje necelých 5% obalů na trhu.

Zálohování PET lahví je jedním z možných nástrojů podpory oběhového hospodářství, které mohou společně s dalšími instrumenty (např. povinný obsah R-PET v obalech nebo podpora použití výrobků z recyklátu) napomoci k zajištění požadované míry recyklace plastových odpadů. Diskuse o využití tohtoto nástroje však nelze zcela účelově vytrhávat ze systému doprovodných opatření (jak se bohužel dnes často děje), a to jak z pozitivního či negativního pohledu. Tyto diskuse tak velmi snadno docházejí k prokazování příznivých nebo naopak nepříznivých dopadů na stávající systém třídění odpadů a jeho ekonomickou náročnost. Dosavadní diskuse o zálohách postrádají komplexní zasazení do principů oběhového hospodářství i transparentní a podloženou definici faktických přínosů a rizik. Pouze takováto odborná diskuse může napomoci finálnímu rozhodnutí, zda zálohování PET lahví může být pro ČR přínosem, či naopak. Nelze při tom zapomínat, že zálohování nápojových obalů (skleněných lahví) má v ČR dlouhou tradici a spotřebitelé jej přijímají bez zásadních výhrad. Na druhou stranu, pro implementaci tohoto principu by bylo zapotřebí přijmout odpovídající legislativní rámec a doplnit jej o opatření na podporu recyklace a využití materiálů pocházejících z recyklace, coby náhrady primárních surovin.

Otázku asi vhodné řešit obecně v vztahu ke všem EPR systémům, tedy systémům rozšířené odpovědnosti výrobců, nikoli jen pro kolektivní systémy, které dle naší legislativy působí zejména v elektro odpadu. Počet EPR systémů působících na trhu si dle legislativy EU určuje každý členský stát sám, protože má plnou volnost určit si formu organizace rozšířené odpovědnosti výrobců. Na druhé straně podle balíčku předpisů cirkulární ekonomiky mají nyní členské státy nově povinnost, aby, pokud se rozhodnou pro působení více EPR systémů v jedné oblasti trhu, zajistily kvalitní koordinaci jejich působení. Zavedení této povinnosti je důsledkem poměrně negativních zkušenosti s působením více systémů na trhu. Tato povinná koordinace musí zajistit, aby z hlediska spotřebitelů i obcí celý systém působil jako jeden celek, zajišťující služby spotřebitelům na celém území státu a současně garantující, že zejména obcím budou uhrazeny veškeré náklady spojené s recyklací výrobků či obalů. EPR je ve svém principu především finančním nástrojem, kterým se přenáší náklady spojené s ukončením životního cyklu výrobku či obalu na výrobce. Není to tedy typ podnikání v oboru nakládání s odpady, ale forma přenesení nákladů externalit do ceny výrobku. Výrobce se však přirozeně snaží převzít těchto nákladů co nejméně. Klíčovým prvkem EPR je proto důsledná kontrola státu s cílem, aby se jeho prostřednictvím všichni výrobci podíleli finančně na třídění a recyklaci odpadu, ačkoli na něm ani jeho kvalitě sami nemají žádný přímý zájem. To je pochopitelně výrazně jednodušší při omezeném počtu EPR systémů. V každém případě pokud má souběžně fungovat více EPR systémů, je nutné, aby stát měl vedoucí roli v jejich koordinaci a dostatek nástrojů pro jejich regulaci, protože zkušenost i z jiných států ukazuje, že bez toho může snadno dojít k destabilizaci celého systému a přenesení nákladů z výrobců na obecní rozpočty.

Kolektivní systémy, resp. systémy rozšířené odpovědnosti výrobce, jsou významným prvkem oběhového hospodářství. V ČR jsou provozovány kolektivní systémy pro zpětný odběr obalů, elektrozařízení, přenosných baterií a akumulátorů, solárních panelů, autovraků, pneumatik, případně dalších individuálních oblastí. Všechny uvedené výrobky nebo obaly jsou cenným zdrojem druhotných surovin a materiálů strategického významu (např. kovy vzácných zemin). Problémem není množství zpětně odebraných výrobků či obalů, ale jejich kvalita. Pouze dostatečně kvalitní materiály mohu být použity pro výrobu druhotných surovin, které jsou následně použitelné do další výroby. S množstvím výrobků uváděných na trh lze očekávat i vývoj potřeby nakládání s těmi druhy výrobků, které dnes nejsou do systémů rozšířené odpovědnosti výrobců zasazeny. Pro efektivní zajištění je však potřebné zachovat na poli koliktivních systémů vždy plně tržní prostředí a umožnit jak samotným výrobcům, ale i zpracovatelskému průmyslu, rovnou soutěž, díky které lze očekávat, že náklady spojené se zajištěním konce životního cyklu těchto výrobků budou vždy maximálně efektivní a budou zahrnovat náklady pouze nezbytně nutné, neboť tyto náklady uhradíme vždy my všichni – spotřebitelé.

Recyklace a spalování nelze stavět jako alternativu buď anebo. Dle legislativy EU má pochopitelně přednosta recyklace před energetickým využitím, ale také má energetické využití přednost před skládkováním. Vzhledem k tomu, že ne všechen domovní a komunální odpad je recyklovatelný, ale současně je cílem EU zastavit jeho skládkování, počítá i legislativa EU s tím, že zhruba třetina tohoto odpadu bude v budoucnu energeticky využita. Naše kapacita energetického využití však není dostatečná pro splnění tohoto cíle. Jinými slovy ČR se musí snažit o důkladnou recyklaci, protože přes výborné výsledky ve třídění odpadu, potřebuje navýšit kapacity recyklace a zlepšit účinnost úpravy vytříděného odpadu pro tyto kapacity, ale současně musí podpořit i vznik dostatečných kapacit pro energetické využití odpadu, který recyklovat nelze, protože ani těchto kapacit není dostatek pro to, aby nahradily skládkování tohoto odpadu.

V souladu s hierarchií nakládání s odpady jsou opětovné použití a materiálová recyklace nejpreferovanějšími způsoby nakládání s odpady, zpětně odebranými výrobky či obaly. Ne všechny zpětně odebrané či vytříděné obaly a výrobky splňují požadavky na opětovné využití či recyklaci. U takových materiálů je žádoucí využít energii, která byla vložena do jejich výroby a spálit je v zařízeních pro energetické využití odpadů (spalovnách) za účelem výroby tepla a elektrické energie. Samozřejmě, že existují odpady, které nelze nijak využít a ani spálit (např. popel z lokálních topenišť). Takové odpady je žádoucí uložit na zabezpečené a kontrolované místo – skládku odpadů. Z výše uvedeného je zřejmé, že díky omezeným primárním zdrojům by mělo být nejpreferovanějším způsobem, po té co nelze využít opětovné použití, materiálové využití formou recyklace. Až následně přichází diskuse na energetické využití odpadu a následně na skládkování. Uvedený princip je správný, ale také umožňuje zachovávat zdroje (převážně neobnovitelné) pro další výrobu. I proto by do diskuse o materiálovém využití mělo být mimo MŽP zásadním zporůsobem vtaženo i MPO, neboť ono je v ČR garantem surovinové politiky a politiky druhotných surovin.

Na omezení vzniku odpadu není, a ani nemůže být, žádný univerzální legislativní recept. Vznikají odpady nejrůznějších druhů, buď jako vedlejší důsledek nejrůznější průmyslové či zemědělské výroby, nebo jako doprovodný efekt spotřeby v domácnostech s různými potřebami či životním stylem, či jako výsledek poskytování různých služeb, včetně infrastrukturálních, jako je kanalizace, či úklid veřejných prostranství. Musela by tedy vzniknout řada detailních regulací ve velmi vymezených různorodých segmentech, které by byly v konečném důsledku spíše komplikací pro cirkulární ekonomiku. Typickým příkladem je tlak na omezení hmotnosti obalů, který vede k použití lehkých vícevrstevných obalů, bohužel zcela nevhodných k recyklaci. Jediným universálním krokem by bylo zdražení nakládání s odpadem, například formou daně, které by bylo tak výrazné, že by zásadně měnilo charakter chování spotřebitele, nebo technologii výroby. To by nutilo spotřebitele buď omezit spotřebu, nebo najít její alternativu, a výrobce buď použít jinou obvykle dražší technologii nebo výrobu ukončit. Určitým krokem v tomto směru je zvýšení poplatků za skládkování, tedy forma zdanění jednoho typu nakládání s opadem, ale jejím výsledkem bude spíše změna způsobu nakládání s odpadem než omezení vzniku samotného odpadu. Ostatní kroky mohou být pouze podpůrné, zejména jde o omezení administrativních bariér, kladeným tomu, aby se to, co je pro jednu technologii odpadem stalo přímo a bez komplikací výrobním vstupem do jiné technologie. Jednoznačným krokem v tomto směru je pak důsledné uplatnění rozšířené odpovědnosti výrobců za odpad vzniklý v souvislosti se spotřebou a použitím jejich výrobků, ta pokud je správně aplikována prostřednictvím systému EPR tak, aby výrobce nesl skutečné náklady spojené s tímto odpadem opravdu, přenáší informaci o množství a typu vznikajícího odpadu přímo do ceny výrobku a přímo tak ovlivňuje chování spotřebitele.

Představa, že se jakkoliv podaří zcela zamezit vzniku odpadu, je za současného stavu lidského poznání poněkud iluzorní. Člověk při své činnosti vždy bude vytvářet odpad a produkovat znečištění. Žádoucí snahou však je množství těchto odpadů a znečištění minimalizovat. Vhodnými nástroji pro minimalizaci množství odpadů se jeví ekodesign, zavádění norem pro opravitelnost výrobků, zjednodušování balení a optimalizace velikosti obalů (např. poloprázdné krabice s balenými výrobky). Významným opatřením je zavádění vratných systémů pro výrobky a obaly, případně zlepšování systémů bezobalových prodejů.

Různé iniciativy tohoto typu mají své pozitivum v tom, že spotřebitele vtahují do problému, vzdělávají ho a vedou ho ke snaze přemýšlet o svém spotřebitelském chování. Na druhé straně často problémy velmi zjednodušují tím, že se zaměřují na úzký výsek životního cyklu výrobku. Typickým příkladem je vztah mezi obalem a ochranou výrobku, zejména potravin. Primární funkci obalu je ochrana potravin při distribuci a následně i při skladování v domácnosti. Snahou o omezení obalů za každou cenu můžeme paradoxně zvýšit množství odpadu z potravin a v konečně bilanci LCA zvýšit negativní dopady naší spotřeby na životní prostředí. Myslím, že tyto iniciativy jsou skvělým projevem občanské společnosti a jako takové by měly být součástí volné interakce lidí, občanských sdružení a výrobců i obchodníků, bez toho, aby se stát či politické instituce snažily do této oblasti systémově intervenovat.