Od ledna roku 2021 budou země Evropské unie posílat do společné unijní pokladny novou daň, a to za nerecyklované plasty. Oficiálně má přispět k rozvoji recyklačního průmyslu, není ovšem úplně jasné, jak.
O zavedení daně rozhodl červencový summit předsedů vlád zemí EU v Bruselu. Konal se po první vlně koronaviru a jeho cílem bylo najít nové zdroje peněz do unijního rozpočtu, zejména ke splacení půjček na balíček Next Generation EU (NGEU), z něhož se podporuje oživení ekonomiky po pandemii.
Jako první z nových zdrojů byl navržen poplatek z nerecyklovaných plastů z obalů, a to již od 1. ledna 2021. V závěrečném prohlášení ze summitu se v odstavci 146 říká, že bude „…složen z podílu příjmů z vnitrostátního příspěvku vypočítaného z hmotnosti nerecyklovaného odpadu z plastových obalů se sazbou 0,80 eura za kilogram.“
Další nástroje, poskytující více financí pro unijní rozpočet, by měly být zavedeny od počátku roku 2023 a budou se hledat oblasti produkce oxidu uhličitého, zdanění digitální ekonomiky nebo emisních povolenek leteckou a námořní dopravu.
Na nové dani za nerecyklovaný plast se premiéři shodli poměrně rychle, Česká republika po jistém váhání. O možnosti zavedení podobné daně se ostatně hovořilo již několik let, pro její zavedení však nebyla vhodná konstelace, ta nastala až v důsledku pandemie.
„Peníze se stanou novým příjmem EU, která je plánuje použít do „balíku“ financí zejména na kompenzaci dopadů koronavirové pandemie směřující do jednotlivých členských států.
Výše poplatků za nerecyklované plastové obalové odpady jednotlivých členských států se odvine především podle výše jejich recyklace plastů, ČR má ve srovnání s ostatní Evropou vyšší recyklaci plastů,“ uvádí Dominika Pospíšilová z tiskového oddělení Ministerstva životního prostředí.
Zpráva summitu odhaduje, že nová daň přinese do pokladny zhruba sedm miliard eur. Bude tvořit pouze několik procent příjmů rozpočtu unie, který bude i nadále postaven na příspěvcích členských států. Pro Českou republiku to podle odhadů znamená odvod zhruba 70 milionů eur, což jsou zhruba dvě miliardy korun ročně.
Není to problém
Podle serveru EurActiv nemá Česká republika s placením této nové daně větší problém. Nahradí totiž část odvodů, počítaných na základě hrubého národního produktu, které jsou příspěvkem do společné evropské kasy. Část tohoto příspěvku budou moci členské státy nahradit právě plastovou daní. Jde tedy na první pohled o prostou účetní změnu, do jaké kolonky se daň zapíše. Jelikož však je Česká republika na špici recyklace plastů v Evropě, může pro ni být tato změna výhodná, navíc se lze daň do budoucna snížit tím, že se podaří zvýšit podíl recyklovaného odpadu.
Výpočet daně by neměl být administrativně náročný. Bude se provádět na základě dat, reportovaných každoročně do Eurostatu. Reportované číslo nerecyklovaných plastů se vynásobí koeficientem 0,8 a vypočtená částka se odešle do společné pokladny. Pro země, které nejsou v recyklaci premianty, je nová daň „zastropovaná“ – tyto státy by měly odvádět maximálně 3,8 eura (zhruba 75 korun) na jednoho obyvatele za rok.
Na národních státech pak bude, jak se jim podaří tento výdaj „protlačit“ až na úroveň praxe, kde se skutečně rozhoduje o míře materiálové recyklace. Použité metody budou záviset na jednotlivých zemích a Rada EU v tomto ohledu nenavrhla žádná regulační ustanovení.
Daň a její prosazení
Nová daň je prezentována (vedle toho, že jde o nový příjem evropského rozpočtu) jako podpora opatření, která by měla přispět k většímu používání recyklovatelných plastů a podpoře recyklace. Jaká budou konkrétní opatření, která by to měla zajistit? „Chceme zvýšit tlak na zlepšení recyklace plastových obalů, např. novým nástrojem nové obalové legislativy – ekomodulací,“ říká Dominika Pospíšilová. „MŽP připravuje celou řadu opatření, která by měla vést k vyšší recyklaci plastových obalů a snížení příspěvku ČR v rámci tohoto nového zdroje, tedy k dalšímu rozvoji recyklačního průmyslu.“ Připomíná, že nová legislativa odpadů a obalů obsahuje vyšší recyklační cíle a cílí na zvýšení recyklace všech obalů i odpadů, včetně těch plastových. „Dále MŽP připravilo novou legislativu k omezení jednorázových plastových výrobků, která by měla rovněž nastavit legislativní prostředí tak, aby docházelo k redukci nerecyklovaných plastových obalů,“ upozorňuje MŽP.
Nastíněná opatření však nic nemění na tom, že stát odešle dvě miliardy korun, které se však do recyklačního průmyslu fakticky nevrátí, protože daň k tomu není určena. Financování rozvoje recyklačního průmyslu proto i nadále zůstane na dotačních programech: „MŽP zásadně podporuje recyklaci (ať už navýšení vytříděných odpadů a obalů, ale i jejich zpracování nebo znovuvyužití) prostřednictvím operačního programu Životní prostředí, to znamená i jeho připravovaným pokračováním – OPŽP 2021–2027. Novým zdrojem financí pro oblast oběhového hospodářství by mohl být Národní plán obnovy, respektive Fondu obnovy (RRF v gesci MPO),“ říká Dominika Pospíšilová, MŽP.
Cyril Klepek (CYRKL Zdrojová platforma), který se zabývá prosazováním oběhového hospodářství, k zavedení daně říká: „To, jakým způsobem recyklační daň ovlivní recyklační průmysl, závisí na tom, jak kvalitně budeme transponovat evropské právo do českého kontextu. Pokud bude stát platit daň ve formě paušálního poplatku, je to špatně a kýžený dopad to mít nebude. U každé daně v ekonomii platí, že cíl daně se musí shodovat s jejími dopady. Efektivita se počítá ziskem a tím, jak se ovlivní chování subjektů. V tomto případě se domnívám, že daň má velkou možnost ovlivnit chování subjektů, čím blíže jim bude. Stát musí „propadnout“ daň k producentům nerecyklovaných plastů, aby motivovala jejich ekonomické chování. A musí je oddělit od firem, které to dělají dobře.“
Významný hráč na trhu, AOS Eko-Kom, se pro Hospodářské noviny vyjádřil k dani velmi negativně. „Plastovou daň v navržené podobě považujeme za chybný krok,“ uvedla pro HN Lucie Müllerová, tisková mluvčí společnosti Eko-Kom. „Obáváme se, že v důsledku jejího zavedení bude cílem najít způsob co nejjednodušší recyklace plastů, který je možné realizovat v co největším objemu a zároveň jej bude stále ještě možné legálně uznat za recyklaci,“ upřesnila.
Ve vyjádřeních v zahraničí se poměrně často objevují obavy z účelové interpretace statistik tak, aby to v Eurostatu „vyšlo“ a poplatek nebyl velký. „V rámci evropské legislativy, která je v současnosti přijímána ve vztahu k novému zdroji z plastových obalů, budou nastaveny vůči členským státům i kontrolní mechanismy ze strany Evropské komise,“ reaguje na tyto obavy Ministerstvo životního prostředí.
Reakce oborových organizací
Zatímco u nás jsou reakce na zavedení nové daně mírné a vesměs spíše pozitivní, v zahraničí jsou skeptičtější. První námitkou je, že ačkoliv je daň prezentována jako nástroj na podporu recyklace, nemá žádné mechanismy, jak tuto podporu realizovat. Návrh také nijak neřeší nedostatek infrastruktury pro sběr odpadů, ani nepřipravenost legislativy. Jelikož bude daň implementována ani ne za měsíc, není zde žádný prostor, jak se na situaci připravit. V prvních letech proto nebudou mít členské státy jinou možnost, než daň zaplatit.
Mark Victory z mezinárodní konzultační společnosti ICIS na serveru Waste Dive konstatuje, že to, jak národní státy začlení daň do vnitrostátních právních předpisů, zůstává pro trhy s plasty a recyklací klíčovou nejistotou. Očekává také potenciální potíže s přeshraničním obchodem. „Co se stane, když něco pošlu do Velké Británie? Co se stane, když to pošlu do Německa? Kdo nese toto břemeno?“
Pokud stát přenese tíhu daně na dodavatelské řetězce, ty se primárně budou snažit ji přenést dále na spotřebitele. Daň ve výši 800 eur za tunu vypadá jako vysoká částka, přepočítá-li se například na obal o hmotnosti zhruba 20 gramů, vychází náklad kolem 1,5 centu. To je zvýšení, které není zásadní a lze přenést na spotřebitele. Trochu se v tom ale ztrácí podpora recyklace plastů.
Odborníci rovněž předjímají, že uvalení daně na nerecyklované plasty může v obalovém průmyslu vést k hledání jiných, neplastových řešení, která nemusí být vždy nejšťastnější a environmentálně vyhovující, jako jsou například některé bioplasty.
Gabriel Thoumi z finančního think tanku Planet Tracker říká: „Legislativa EU přenáší regulační zátěž na výběr poplatku 800 eur na tunu na každou zemi EU, což může vytvořit mozaiku různých politik v celé unii. Poplatek 800 eur za tunu je podobný současným cenám čerstvého polymeru v EU a ovlivní tak marže. Vzhledem k tomu, že doba výstavby nových zařízení na balení plastů je minimálně 18 měsíců, není obalový průmysl schopen reagovat na termín 1. ledna 2021.“
Co to přinese
Zavedení nové daně na nerecyklovatelný plast z obalů se dá shrnout asi takto: daň byla zavedena velmi rychle, takže na ni státy ani průmysl nejsou schopny reagovat. Vybrané finance nebudou na evropské úrovni směřovat zpět do odpadového hospodářství. Pokud stát částku bude chtít získat od dodavatelského řetězce, ten ji velmi pravděpodobně přenese na spotřebitele. Impulsy pro podporu recyklace v souvislosti s daní jsou vágní.
Evropská unie je vlivem pandemie v těžké situaci a potřebuje více peněz do rozpočtu na podporu ekonomiky. To je pochopitelné a nelze proti tomu nic namítat. Proč se ale tváří, že tento nový nástroj nějakým způsobem podpoří recyklaci? „Myslel jsem, že greenwashing provádějí firmy, ale teď se zdá, že ho používá EU na to, aby získala peníze,“ komentuje to Mark Victory z ICIS.
EU zaostává za svým cílem v recyklaci plastů, uvádí auditoři
- Pokud Evropská unie nezačne výrazně více recyklovat plastový odpad, nenaplní své ekologické cíle pro následujících pět a deset let. Uvádí to zpráva auditorů Evropského účetního dvora, podle jejichž zjištění unijní státy stále likvidují větší množství plastových obalů, než kolik jich zvládnou recyklovat.
- Tyto údaje může ještě dál zhoršit chystaný zákaz vývozu některých plastových odpadů do chudších mimoevropských zemí. Negativní vliv může navíc mít pandemie covidu-19, kvůli níž se začaly více používat jednorázové plastové výrobky.
- Sedmadvacítka unijních zemí jen za rok 2018 vyprodukovala 29 milionů tun plastového odpadu, z čehož bylo 60 procent obalů, jako jsou kelímky od jogurtů či láhve od nápojů. Pouze zhruba 40 procent těchto obalů se však podle auditorů daří recyklovat. Podle současného cíle stanoveného Evropskou komisí má přitom do roku 2025 projít recyklačními linkami 50 procent a do roku 2030 55 procent plastových odpadů.
- Unijní země především potřebují výrazně větší kapacity recyklačních zařízení