Na první pohled triviální otázky, na ten druhý se však ukazuje, že věc není tak jasná. Při bližším pohledu např. do diskuzních fór zjistíme, že mnozí lidé si myslí, že třídění odpadu = recyklace. Třídění je však pouze krokem, který recyklaci umožňuje, nikoli zaručuje.
O tom se přesvědčily i mnohé státy, které recyklaci svého odpadu, především plastů, řešily dlouhá léta prodejem balíků vytříděného odpadu do asijských států, zejména do Číny. Toto řešení, kdy odpad jednoho státu se stane surovinou pro výrobu v jiném státě, je zdánlivě velmi jednoduché a na zemi, která odpad produkuje, klade jen minimální nároky – sesbírat odpad a nějakým způsobem jej roztřídit a vyexpedovat. Odpad ze země původu zmizí bez nutnosti složitých technologických řešení a investic, recyklační cíle jsou splněny a o další osud odpadu se již nikdo příliš nezajímá.
Na serveru Phys.org ( v české mutaci ho shrnuje ekolist.cz) se objevil článek, který popisuje, jakým způsobem tato “recyklace” fungovala a funguje v USA. Ještě v roce 2016 Spojené Státy exportovaly do Číny více než 16 milionů tun plastu, papíru a kovů. Tento odpad měl směřovat k recyklaci, avšak, zejména kvůli jeho špatné kvalitě a obsahu nerecyklovatelných materiálů, se odhaduje že zhruba 30% ho zrecyklováno nebylo a skončilo na nezabezpečených skládkách, v přírodě, a především v oceánu. To si záhy uvědomila i samotná Čína, a v roce 2018 zpřísnila podmínky pro odpad, který dováží ke zpracování. USA by pro pokračování vývozu do Číny musely výrazně zvýšit kvalitu vytříděného odpadu, zajistit, aby vyvážený materiál byl skutečně recyklovatelný. Náročnějším, ale dlouhodobým řešením by bylo zajistit recyklaci již v zemi původu. USA si však vybraly třetí řešení – odpad začaly vyvážet do Vietnamu, Malajsie, Thajska, a když dovoz zakázaly i tyto země, tak do Kambodže, Laosu, Bangladéše a do států východní Afriky, jejichž nižší požadavky a pravidla v oblasti životního prostředí dovoz stále dovolují, ačkoli jsou tyto země již zahlceny svým vlastním odpadem.
I přes tuto praxi je dnes množství odpadu produkovaného v USA tak velké, že nezbývá, než ho zpracovávat již v zemi vzniku. Avšak kvůli tomu, že se dlouhá léta spoléhaly na pouhé základní vytřídění svého odpadu a jeho vývoz do zahraničí, nemají USA vybudovaný dostatek recyklačních zařízení, chybí jim technologie i systém. Po recyklátu navíc není na trhu dostatečná poptávka. Panenský materiál vychází levněji a výrobci ho používají radši. Recyklace odpadu je tam tak náročná a velmi drahá. Důsledkem je, že se zrecykluje pouhých 27% skla a 8% plastu, zbytek končí povětšinou na skládkách.
O USA však nepíšeme proto, abychom se mohli poplácat po zádech, že jsme na tom lépe. Procenta zrecyklovaného komunálního odpadu jsou sice v EU vyšší než v USA, ale ani u nás není recyklace zdaleka taková, jaká by měla být, a hlavní problémy máme společné.
S jakým řešením tedy přichází USA? Aby se recyklace vyplatila, je kromě dobrého třídění a moderních recyklačních technologií zejména nutné, aby byla po recyklátu na trhu poptávka. V USA kromě zvýšení poplatků za skládkování a investic do zařízení na energetické využití odpadu nyní uvažují o potřebě stanovit povinný podíl recyklovaného materiálu v určitých výrobcích, či o zvýhodnění výrobců, kteří recyklát používají, daňovou úlevou. “Tam, kde instituce a města vyžadují určité podíly recyklovaného materiálu ve svých zakázkách, recyklace roste, proto by bylo vhodné zavést takové požadavky plošně”, sdělila zástupkyně Institutu pro udržitelný městský rozvoj. Když budou mít zpracovatelé zajištěn odbyt pro svůj produkt, budou motivováni k investicím do moderních technologií a vybavení, které umožní efektivnější, rychlejší a v důsledku ekonomičtější recyklaci a tím pádem i další rozvoj tohoto odvětví. “Poptávka po recyklátu na světovém trhu se zvyšuje, USA se musí přizpůsobit”.
Podobná řešení by mohla fungovat i u nás, ovšem jen pokud si připustíme, že třídění nám prostě již nestačí.
zdroj: https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/recyklace-plastu-se-ve-statech-rozbila.co-ji-muze-spravit