od Jana Míšková | Bře 30, 2021 | Média, Novinky
EKOLIST 30.3.21
Ministerstvo životního prostředí připravuje vyhlášku o podrobnostech nakládání s odpady, která mimo jiné stanovuje podmínky pro využití zbytkového materiálu ze spaloven ve stavebnictví. Podle organizace Arnika to znamená, že pro stavbu silnic se bude moci využívat struska s vyšším obsahem toxických látek. Ta navíc nebude podléhat testům ekotoxicity, tj. hodnocení nebezpečí pro životní prostředí a živočichy. Ministerstvo ale zdůrazňuje, že cílem je využívat existující materiál a snížit množství odpadu. Vyhláška umožní, aby odpad po spalování zůstal v oběhu. Proces úpravy strusky pro stavebnictví navíc umožní získat z ní železné i neželezné kovy, které budou dále recyklovány.
Základním problémem využití zbytků po spalování je, že v popelu a strusce ze spaloven odpadů se kumulují toxické látky. Podle Arniky se jedná především o chloridy, fluoridy, sírany, těžké kovy a mnoho dalších.
„Celý problém je daleko větší, než se zdá. Spalováním odpadů s obsahem bromovaných zpomalovačů hoření vznikají extrémně toxické bromované dioxiny, jejichž koncentrace se v popelu a strusce ze spaloven vůbec nesledují,“ popisuje Sarah Ožanová z Arniky. Nebezpečným látkám, které ohrožují vše živé, bychom podle ní měli v úniku do životního prostředí bránit. „Zmiňovaná vyhláška jim naopak do životního prostředí cestu otevírá,“ myslí si Ožanová.
Ministerstvo životního prostředí se však ohrazuje proti tvrzení, že by látky ve strusce byly nebezpečné pro životní prostředí. „Všechny čtyři ZEVO (pozn. red.: zařízení na energetické využití odpadu, lidově spalovny odpadů) v ČR mají platné osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností, v rámci kterého je pravidelně sledována i ekotoxicita. Struska ze ZEVO není ekotoxická, takže se jedná o lživé tvrzení ze strany Arniky,“ uvádí MŽP v odpovědi Ekolistu.
„Pokud by struska měla ekotoxický charakter, tak musí být klasifikována jako nebezpečný odpad a není možné jí využít. Testy ekotoxicity se dělají pravidelně podle podmínek platného osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností,“ reagoval v odpovědi Ondřej Charvát z tiskového oddělení MŽP.
Chystaná vyhláška se zabývá požadavky na zařízení určená pro nakládání s odpady a jejich provoz, podrobnostmi pro využívání odpadů k zasypávání, ale i podrobnostmi nakládání s kaly, a dalšími požadavky na nakládání s odpady. Včetně stanovení limitních hodnot pro další využití strusky ze spaloven. Z pohledu Arniky jsou problematické právě tyto hodnoty.
„Vyhláška nově snižuje limity pro výluh nebezpečných látek a ve velkém usnadní využívání toxičtějšího materiálu, který tak může například otrávit spodní vody. Jenom z pražské spalovny odpadů by šlo asi o 70 tisíc tun a desetitisíce tun z ostatních spaloven ročně,“ uvádí Arnika, která se problematikou toxických látek v prostředí dlouhodobě zabývá.
„V současné době veškerá struska z energetického využití odpadů končí na skládkách, ať už přímo nebo jako materiál pro technické zabezpečení skládky,“ komentuje spor Michal Šyc z Ústavu chemických procesů Akademie věd. Jeho pracoviště spolu se společností Danish Waste Solutions připravilo sérii studií, na základě kterých byl paragraf zabývající se využitím strusky do legislativy navržen.
Pro využití strusky ze spalování odpadů se mají se strusky oddělit železné a neželezné kovy. „Uvedení tohoto konceptu v praxi představuje investice pro provozovatele ZEVO na úrovni až stovek milionů Kč. Na druhou stranu je to spojené s nezanedbatelnými ekonomickými benefity z prodeje získaných kovů a také úsporou primárních surovin a recyklací kovů ze strusky,“ uvádí Michal Šyc.
„Dle dostupných znalostí je současný potenciál neželezných kovů ve strusce v ČR až 3 500 tun, z čehož je většina hliník. Jelikož primární produkce hliníku je energeticky velmi náročný proces, představuje zpětné využití výše uvedeného množství roční úspory CO2 více než 30 tisíc tun,“ vysvětluje Šyc.
Až po oddělení kovů má být struska využita ve stavebním průmyslu. Michal Šyc uvádí, že to může vést k úspoře cca 150 tisíc tun primárních materiálů pro stavební průmysl. Podle něj nová legislativa naopak nastaví jasně definované bezpečné podmínky pro využití strusky.
Tu bude možné použít jako podkladovou vrstvu pozemních komunikací, ovšem až po nutné předúpravě. Dalšími podmínkami použití bude určitá vzdálenost od zdroje pitné vody, nepropustný povrch a podobně. Strusku nebude podle Šyce možné využít na náspy či zásypy.
Přípustné limity
Ministerstvo vysvětluje snížení limitů na škodlivé látky tím, že limitní hodnoty na jejich výluh jsou nastaveny právě s ohledem na striktně omezený způsob použití. Ten podle MŽP výrazně snižuje průnik vody do strusky ve vrstvě, ve které bude využita. Možnost úniku škodlivin do okolního prostředí má tedy být malá.
„Při tomto způsobu využívání nedochází dlouhodobě v jiných členských státech k problémům s ohrožením životního prostředí nebo lidského zdraví, proto mohla být s ohledem na princip oběhového hospodářství tato koncepce převzata do návrhu vyhlášky a adaptována na české podmínky,“ uvádí Ondřej Charvát.
Arnika ale vnímá situaci jinak. „Přístup Ministerstva životního prostředí považujeme za hazard se životním prostředím a přírodou. Ministerstvu zjevně jde o to, aby nové spalovny pálily odpady na plné obrátky a chrlily stavební materiál, který se dá zpeněžit,“ říká k návrhu Jindřich Petrlík z Arniky.
Ministerstvo navíc uvádí, že většina toxických látek se nevyskytuje ve strusce, ale v popílku, který ze spalování vzniká. „Tisková zpráva Arniky směšuje dohromady strusku (škváru – hrubý podíl po spalování) a popílek (jemný podíl ze spalování). Vyhláška ale připouští pouze využití strusky. Ovšem většina škodlivin se nachází v popílku,“ reaguje za ministerstvo Ondřej Charvát.
Jindřich Petrlík z Arniky s tím nesouhlasí. „To, že se většina škodlivin nachází v popílku, platilo dříve a pro některé škodliviny. V současnosti je to už trochu jinak,“ říká Petrlík. Jednak kvůli vývoji ve složení odpadu, jednak se více škodlivých látek v různých studiích měří.“ Ve strusce je podle Petrlíka například daleko více zinku, který sice neškodí lidem, ale pro vodní organismy je toxický.
„Ve strusce a popelu zůstává také vysoké množství arsenu, olova či niklu, tedy toxických těžkých kovů. Ale hlavně kvůli rostoucímu množství odpadů, obsahujících bromované zpomalovače hoření, je v popelu a strusce značné množství bromovaných dioxinů a bromovaných zpomalovačů hoření,“ uvádí Jindřich Petrlík s odkazem na studie, ze kterých své informace čerpá.
„Celý koncept včetně limitů a podmínek využití je nastaven tak, aby nedocházelo k ohrožení životního prostředí, tak jako v řadě dalších vyspělých zemí v Evropě,“ ubezpečuje Michal Šyc z Akademie věd.
Arnika nesouhlasí s MŽP ani v tom, zda budou dobře dohledatelná místa použití rizikového stavebního materiálu. Ministerstvo uvádí, že „využití strusky bude možné výhradně v zařízení určeném k nakládání s odpady povoleném krajským úřadem. Každé takové zařízení je uvedeno ve veřejně přístupném registru zařízení na stránkách MŽP, kde je také možné dohledat jakékoliv zařízení podle druhu odpadu, se kterým je v něm nakládáno. To se týká rovněž této strusky, která je samostatným druhem odpadu. Žádný speciální registr není potřeba, struska se bude aplikovat pouze na schválených zařízeních a bude se dát dohledat, kdo ten odpad použil“.
Ve vyhlášce se ale v § 7 Podmínky využití strusky ze spalování ostatních odpadů k zasypávání píše: Struska ze spalování ostatního odpadu zahrnutá pod katalogové číslo 19 01 12 může být použita k zasypávání, pokud bude použita ke stavebním účelům uvedeným v tabulce v bodě 3 v příloze č. 6 k této vyhlášce za podmínek uvedených v této tabulce.
A tam se uvádí: Pozemní komunikace, parkoviště a obslužné prostory v průmyslových zónách a Základy a podlahy konstrukce průmyslových a skladových budov.
„Ani jedno z těchto míst neodpovídá definici, že ‚využití strusky bude možné výhradně v zařízení určeném k nakládání s odpady povoleném krajským úřadem‘,“ reaguje Jindřich Petrlík. „Buď ministerstvo nechápe, že chceme evidenci míst, kde se struska použila pro stavbu pozemních komunikací a v základech budov, anebo to chápat nechce,“ dodává a pokračuje: „Pokud mají přehled, kde končí struska a popel, ať nám sdělí, kde za posledních pět let skončila směs popele, strusky a popílku ze spalovny v Liberci. Ministerstvo nemá ani přehled o tom, kde onen toxičtější popílek ze spaloven končí.“
Připravovaná vyhláška je nyní ve fázi vypořádávání připomínek meziresortního připomínkového řízení. „V návaznosti na toto projednávání budou, počítáme, provedeny její úpravy – budou doplněny další požadavky na sledování některých parametrů obsahu škodlivin v sušině a požadavek na stanovování ekotoxicity (což se týká i vámi zmíněných dioxinů),“ uvádí Ondřej Charvát. „Sdružení Arnika k vyhlášce žádné připomínky nezaslalo, ani nevyužilo možnosti aktivně ovlivnit podobu navržených parametrů,“ dodává v odpovědi MŽP.
„Vyhlášku jsme nepřipomínkovali, protože jsme nebyli zahrnuti do subjektu obeslaných k připomínkování. Dostali jsme se k ní prostřednictvím jiných subjektů a z komunikace o odpadech. Rádi tak ještě teď učiníme, uvidíme, jaká bude reakce ministerstva,“ zní z Arniky.
V celé problematice hraje roli i to, že ministerstvo životního prostředí vnímá zařízení na energetické využití odpadu, kde se odpady spalují a energie se využívá například k vytápění, za součást oběhového hospodářství a do budoucna počítá s jejich větším využitím. S tím, že ZEVO jsou součástí tzv. cirkulární ekonomiky, však nesouhlasí neziskové organizace, například Hnutí DUHA.
Zdroj: https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/budeme-mit-silnice-postavene-na-toxicke-strusce-podle-arniky-to-realne-hrozi-podle-mzp-je-to-nesmysl
od webmaster | Bře 11, 2021 | Média, Novinky
Investici za 360 milionů korun financovala společnost rPET Inwaste, za níž stojí čeští podnikatelé. Stavba továrny začala po zhruba čtyřech letech příprav před rokem v době prvního lockdownu, dokončená byla v březnu.
V dalších dnech se v budově bude instalovat technologická linka na zušlechtění PET vloček pocházejících z vytříděných plastových lahví. „Oživovat“ se bude dva měsíce, spuštění provozu je naplánované na léto. Továrna, která zaměstná 25 lidí, bude vyrábět až 16 tisíc tun materiálu ročně.
V České republice jde o první závod na výrobu vstupní suroviny k výrobě recyklovaných PET lahví. Podle ředitele Jiřího Hudečka by měl závod do konce roku získat certifikaci výroby pro potravinářské využití od Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA). rPET materiál se dnes dováží z několika evropských zemí.
Zájem o recyklované „petky“ ze strany výrobců lahví a nápojů roste. Důvodem je jejich snaha vypadat a chovat se zeleněji. K tomu je brzy přinutí chystaná legislativa EU, která od roku 2025 stanoví povinný podíl rPET v lahvích 25 procent. O pět let později stoupne na 35 procent.
Na barvě záleží. Výrobci nápojů škrtají oranžové i fialové PET lahve
6. 3. 13:19
„Legislativa nám samozřejmě pomohla. Ale už před schválením řada výrobců nečekala na cíle a řekla, že podíl recyklátu chtějí už teď,“ řekl redakci SZ Byznys Hudeček. Mnohem větší zájem je však podle něj z ciziny.
„Vidíme enormní zájem ze zahraničí. Ale naší misí je uzavřít cirkulární kolečko v České republice. Ve spolupráci s výrobci lahví a nápojů a dalšími subjekty chceme nechat sto procent materiálu v ČR, bude-li o něj zájem. Nedává pro nás smysl vozit jej do Rakouska, Itálie, Polska nebo Francie,“ řekl Hudeček.
Už i český trh se podle něj začíná otevírat: „V současnosti cítíme, že se blýská na lepší časy, a zdá se nám, že i čeští výrobci nápojů to skutečně myslí vážně.“ Potenciálními zákazníky nové fabriky budou výrobci lahví, případně samy nápojářské firmy. Třeba výrobce vody Mattoni si PET lahve vyfukuje z vlastních preforem.
PET ničí lepidla i slívy
V Česku je zatím používání rPET v potravinářství v plenkách. Koketuje s ním výrobce minerálních vod Mattoni a skupina Kofola. Spuštění lokální výroby regranulátu by mohlo pomoci většímu zapojení českých firem.
Společnost Mattoni 1983 používá rPET u půllitrového balení sportovní edice Mattoni Eco s 50 procenty recyklátu a u své první cirkulární lahve, v níž testuje zálohový systém ve spolupráci s e-shopem Košík.cz. V tomto případě „odpad“ tvoří 1,5litrovou lahev z 80 procent.
„Širší použití nám zatím nedává smysl – ekonomický, ale bohužel ani environmentální. Z hlediska životního prostředí má smysl lokální recyklace ‚z lahve do lahve‘, nikoli převozy ‚petek‘ a recyklátu po celé Evropě sem a tam,“ uvedla mluvčí Andrea Brožová.
Problém vidí i v nedostatečné kvalitě třídění ze žlutých kontejnerů, kdy plasty pro potravinářské použití smějí obsahovat maximálně 5 procent „cizích“ plastů. Podle loňského vyjádření Jitky Sosnovcové ze Státního zdravotního ústavu nejsou třídicí technologie v Česku schopny zajistit vytřídění PET lahví tak, aby byly dodrženy evropské normy. I proto Mattoni prosazuje zavedení zálohového systému, který však odmítá Ministerstvo životního prostředí.
Když se plasty valí proudem. Tak teď vypadají dravé řeky na Balkáně
9. 2. 8:30
Šéf rPET InWaste Hudeček namítá, že problém není v třídění, ale ve výrobě. Česká továrna vykupuje většinu starých PET lahví (nasekaných vloček) v zahraničí, protože sama v tuzemsku dokáže sehnat v dostatečné kvalitě jen 5–6 tisíc tun za rok. „Český PET je neskutečně kontaminovaný, protože 60 procent obalů na trhu je barevných. Kontaminaci způsobuje také PETG (modifikovaný PET materiál kvůli zvýšení pružnosti), nerozpustitelná lepidla, PVC slívy apod.,“ popsal Hudeček. Českých firem vyrábějících z vyhozených lahví vločky je podle něj dost, ale neumí plasty pro potravinářské využití kvalitně vyčistit. Až v poslední době se výrobci snaží o redukci portfolia barev.
Zájem o rPET ze strany zákazníků zřejmě je. Alespoň podle zkušeností Mattoni, která už přes Košík.cz prodává více recyklovaných „petek“ než nových lahví.
Plastofobie vs. nekonečná recyklace
Podle Jiřího Hudečka, který v minulosti patnáct let řídil Jihomoravské inovační centrum, v minulosti popularizaci recyklátu bránila nízká cena ropy. Díky tomu byly atraktivnější nové plasty, jimž mnoho výrobců dalo z ekonomických důvodů přednost. Levná ropa však nesnížila cenu rPET, který je dnes dražší zhruba o 40 procent.
Vyšší cena přestává být pro výrobce překážkou. Částečně i proto, že plasty dostaly v očích spotřebitelů nálepku něčeho špatného. „Je tady naprosto neoprávněná plastofobie ve vztahu k PET. Je to ale fantastický materiál, který dokáže zakonzervovat surovinu v materiálu a dokáže být nekonečně recyklován. Nepotřebujete donekonečna dolovat ze země nerostné suroviny,“ hájí „petky“ Hudeček.
Továrna firmy rPET InWaste využívá unikátní technologii LSP, kdy zušlechťování PET probíhá za tekutého stavu. Je teprve druhou továrnou na světě, která tuto technologii používá za účelem výroby rPET regranulátu. Jak proces vypadá? Vločky z vytříděných PET lahví se vysuší, roztaví se v extruderu a následně se v reaktoru za vysoké teploty zvýší viskozita materiálu. Výsledná tavenina se naseká a zachladí na granule o velikosti 3 až 4 milimetry. Potom už se vzniklá vstupní surovina (regranulát rPET) naváží a zabalí.
Nová studie motoristy nepotěší. Mikroplasty z pneumatik znečišťují oceány
15. 7. 2020 6:30
Materiál z již použitých PET lahví v tuto chvíli do Česka importuje nadnárodní rakouská společnost Alpla ze svých vlastních továren na rPET v Rakousku a v Polsku. Ředitel pro Českou republiku Jan Daňsa připustil, že jedná o možném nákupu recyklátu z nové fabriky na jižní Moravě.
Není příliš pravděpodobné, že by také Alpla v nejbližší době v České republice zprovoznila linky na výrobu rPET. „Postavení nových závodů obnáší extrémně vysoké investice oproti možnosti rozšíření našich stávajících závodů v zahraničí, které jsou napojené na zelenou elektřinu a mají o 90 procent nižší emise CO2. Zatím proto jdeme touto cestou,“ sdělil Daňsa.
od Jana Míšková | Bře 9, 2021 | Média, Novinky
Na serveru Ekolist dnes vyšlo vyjádření Jana Maršáka (MŽP) k postupu řešení tzv. dvojích dat o odpadech. Konkrétně článek reagoval na články Jiřího Hrbka, zpochybňující postup ČSÚ a MŽP v této věci. Tématu dvojích dat se věnuji již dlouhou dobu, interpeloval jsem v této věci ministra Brabce, požadoval jsem také poskytování informací Výboru pro životní prostředí. Tématu jsme se věnovali i v rámci Semináře oběhového hospdářství III, avšak zasloužilo by si více prostoru, a možnost živé diskuze mezi příznivci a odpůrci současného řešení. Takovou příležitostí věřím že bude kulatý stůl, avizovaný MŽP, který se bude celý věnovat pouze tomuto tématu.
Zmiňovaný článek:
„Emeritní ředitel odboru statistiky zemědělství a životního prostředí ČSÚ“ Ing. Jiří Hrbek publikoval na Ekolistu další ze svých článků, který se věnuje tématu dat o odpadech. V tomto článku se zaměřuje na jeho výklad zásadního posunu, kterého se podařilo na přelomu roku 2020 a 2021 dosáhnout a přiblížit se tak řešení problému, který byl v posledních letech jedním z hlavních témat odpadového hospodářství České republiky. Jedná se o dvojí data o odpadech, které vykazuje Český statistický úřad a Ministerstvo životního prostředí.
Je to, co popsal Ing. Hrbek ve svém textu, věrným zachycením reality, nebo evidentní snahou o poškození dlouhodobé intenzivní činnosti řady expertů ČSÚ a MŽP k vyřešení problému, který diskreditoval Českou republiku na úrovni Evropské unie? Jak se tedy dospělo k situaci, že jsme se velmi přiblížili řešení onoho problému ČR? Možná to není tak divoké a konspirativní čtení jako text Ing. Hrbka, ale o to více za ním stojí práce týmu expertů ČSÚ a MŽP, ochota skutečně analyzovat problémy, ochota zabývat se i technickými podrobnostmi a úsilí nalézt konkrétní východiska.
V kontextu zmiňovaného Ujednání o vykazování produkce komunálních odpadů z roku 2016, podepsaného MŽP, ČSÚ a Úřadem vlády ČR, MŽP aktivně nabídlo data ze svého informačního systému a to proto, aby ČSÚ měl možnost vyhodnotit kvalitu datového zdroje a předávat i připomínky k jeho zlepšení. Proto, aby nedocházelo k jakémukoli zkreslení, jsou předávána přímo primární data z ISPOP, jak je odesílají povinné subjekty podle zákona o odpadech (poslední předání dat za rok 2019 proběhlo v listopadu 2020). Vzhledem k tomu, že ČSÚ dospěl k závěru, že tento datový zdroj se do značné míry obsahově překrývá se statistickým šetřením (formulář Odp 5-01) a má zájem na jeho budoucím pravidelném využívání, byla v říjnu 2019 uzavřena mezi MŽP a ČSÚ dohoda o pravidelném předávání dat (Dohoda o poskytování administrativních dat pro statistické účely). Dohoda formalizuje způsob předávání dat o odpadech mezi MŽP a ČSÚ. MŽP poskytuje ČSÚ vyžádané datové sady, datové standardy a veškeré číselníky, aby mohla být data implementována do systémů ČSÚ. Rozšířil se tak soubor respondentů, se kterými ČSÚ pracuje, a současně se o 63 %, tedy výrazně snížila administrativní zátěž podnikatelů, kteří vyplňovali formulář ČSÚ. ČSÚ tak jde cestou, kterou požadují evropské statistické předpisy, tzn. omezovat administrativní zátěž ohlašujících jednotek a využívat dostupná data z jiných zdrojů, pokud kvalitativně odpovídají nárokům statistiky.
Možnost využívání kvalitních administrativních dat vychází přímo z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2150/2002 ze dne 25. listopadu 2002 o statistice odpadů. Také Evropský statistický program pro roky 2013 až 2020, který je ukotven v nařízeních EP a Rady č. 99/2013, resp. nařízení 2017/1951, ukládá statistikům jako jeden z cílů, aby v rámci snižování administrativní zátěže více využívali vhodné administrativní údaje ve všech oblastech statistiky. Obdobně zákon o státní statistické službě a usnesení vlády ČR č. 634/2012 ukládají ČSÚ zvýšení využití administrativních zdrojů dat ve všech oblastech statistického zjišťování. Dne 14. prosince 2016 bylo schváleno usnesení vlády č. 1135 o realizaci integrovaného sběru vybraných údajů pro veřejnou správu. Toto usnesení má zajistit spolupráci resortů s ČSÚ ohledně přístupu a využívání všech administrativních zdrojů dat, které tyto úřady spravují. MŽP zpřístupnilo Integrovaný systém plnění ohlašovacích povinností (ISPOP) ČSÚ. Dle nového zákona o odpadech (zákon č. 541/2020 Sb.) MŽP zpřístupňuje ČSÚ údaje ohlášené podle tohoto zákona a poskytuje mu součinnost pro vyhodnocení kvality zpřístupněných údajů. Pokud existuje dobrá komunikace mezi správcem administrativního zdroje a statistickým úřadem, může dojít k reálnému snižování administrativní zátěže. Spoluprací mezi ČSÚ a MŽP dochází k praktickému naplňování výše uvedených předpisů.
Text Ing. Hrbka na několika místech zdůrazňuje, že data, metodiky a definice MŽP neodpovídají požadavkům Evropské unie. Jaká jsou fakta? Český statistický úřad (ČSÚ) sbírá data o odpadech za účelem splnění reportingových povinností vyplývajících z nařízení o statistice odpadů. MŽP plní reportingové povinnosti v oblasti odpadů podle 10 evropských směrnic, 3 nařízení a 2 mezinárodních úmluv (Basilejská úmluva, Stockholmská úmluva). Kromě toho jsou data MŽP poskytována Evropské agentuře životního prostředí a dalším evropským institucím. Je velmi obtížné z tohoto dovozovat nesoulad dat MŽP s evropskými předpisy, standardy a metodikami. Navíc, pokud by MŽP nemělo k dispozici podrobná data o odpadech, tak by nebylo vůbec reálné reportovat veškeré údaje, které po České republice evropské předpisy požadují. MŽP poskytuje specifické údaje pro konkrétní analýzy, dotazníky a zprávy.
Metodiky Ministerstva životního prostředí jsou veřejně dostupné a každý se s nimi může seznámit. Metodiky byly poskytnuty i Evropskému statistickému úřadu (EUROSTAT) v rámci diskuse nad slaďováním dvou systémů existujících v České republice. Ministerstvo životního prostředí tak postupuje zcela transparentně.
Podstatné pro další sblížení údajů obou institucí byly změny směrnice o odpadech schválené v roce 2018. Změny byly transponovány do nového zákona o odpadech č. 541/2020, který je účinný od 1. 1. 2021.
O tom, že komunální odpad vzniká i mimo systémy obcí, patrně vůbec nikdo, snad kromě Ing. Hrbka, nepochybuje. Ministerstvo životního prostředí plně v souladu s rámcovou směrnicí o odpadech do produkce komunálního odpadu započítává i „odpad podobný komunálnímu,“ vzniklý z nevýrobní činnosti podniků (tj. např. od zaměstnanců), ze škol, z hotelů atd. Žáci chodí do škol a i zde produkují odpady stejné jako v domácnosti (např. ze svačin, plasty, papíry, nápojové kartony). Zaměstnanci v podnicích taktéž. Občané mnohdy odevzdávají odpady přímo například do sběren papíru či kovů (a jedná se o poměrně významná množství). Tyto komunální odpady v ČR jsou, existují a je nutné je do komunálních odpadů počítat. Tedy nikoli nadhodnocování, ale naopak metodicky správný přístup. Tento přístup je ještě lépe zohledněn v nové legislativě odpadového hospodářství EU. Zejména definice komunálního odpadu byla v poslední novele směrnice o odpadech vyjasněna plně ve směru, který používá MŽP.
Jaká jsou tedy aktuální data obou institucí za rok 2019? Ministerstvo životního prostředí publikovalo na podzim roku 2020 informace o odpadovém hospodářství za rok 2019. Celková produkce odpadů byla v roce 2019 v ČR 37,4 mil. tun a produkce komunálních odpadů v roce 2019 dosáhla 5,9 mil. tun. Český statistický úřad publikoval v únoru 2021 informace o odpadovém hospodářství za rok 2019. Dle ČSÚ byla v roce 2019 celková produkce odpadů 37,0 mil. tun. ČSÚ za rok 2019 vykázal u komunálního odpadu hodnotu 5,3 mil. tun. Data za Českou republiku za rok 2019 oficiálně na svých webových stránkách zveřejnil 16. 2. 2021 i EUROSTAT.
MŽP a ČSÚ intenzivně komunikují a konzultují řadu témat na různých úrovních tak, aby se dařilo nacházet potenciální možnosti společných řešení v rámci právních předpisů, kterými jsou obě instituce vázány. MŽP i ČSÚ naplňují obsah Ujednání z roku 2016 a v letošním roce plánují uzavřít memorandum o spolupráci, které by mělo nastavit rámec budoucí spolupráce a maximální součinnosti mezi oběma institucemi v oblasti dat o odpadovém hospodářství. Expertní činnost není rozhodně u konce a bude pokračovat, protože je to nezbytná součást dlouhodobě stabilní spolupráce. Různé aspekty jsou konzultovány s EUROSTATem. To vše samozřejmě některým dlouholetým „expertům“, kteří podstatným způsobem blokovali jakékoli aktivity vedené snahou o řešení, může vadit. Pravděpodobně se v budoucnu ještě setkáme s dalšími texty, které budou kroky v oblasti dat o odpadech jak MŽP, tak ČSÚ zpochybňovat, což nás na druhou stranu od snahy hledat shodu nijak neodradí.
František Elfmark
Zdroj: https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/jann-marsak-konspiracni-teorie-dvoji-data-o-odpadech-skutecne-nevyresi
od Jana Míšková | Bře 2, 2021 | Média, Novinky
Od prvního března začaly platit nové požadavky na ekodesign spotřebičů. Výrobci bílého zboží (jako jsou pračky, ledničky, myčky apod.) a displejů nyní musí své výrobky vyrábět opravitelné. Měl by tak být konec nerozmontovatelným spotřebičům, kde díly jsou spojeny nýty nebo se do nich nedají dokoupit náhradní díly.
Konkrétně nařízení požaduje, aby výrobci poskytovali po dobu nejméně sedmi až deseti let poté, co bude na trh EU uveden poslední kus daného modelu, základní díly a to nejen autorizovaným servisům, ale i odborným opravnám. Díly, které jsou vyměnitelné i amatéry, pak budou muset být dostupné i konečným spotřebitelům. Výrobci budou také muset poskytovat manuály na rozložení a opravy.
Evropská komise vyzdvihuje nejen přínosy environmentální, ale také upozorňuje, že by nové zařízení mohlo průměrné domácnosti uspořit okolo 3900 Kč ročně.
Tento krok směrem k ekodesignu považuji za dobrý a potřebný, v souladu s cirkulární ekonomikou, ovšem je podle mě nutné nařízení co nejdříve rozšířit i na další výrobky, jako jsou počítače nebo menší spotřební elektronika.
Nalevo je starý štítek, napravo nový. Rozdíly jsou patrné na první pohled.
Spolu s tímto nařízením se od včerejška začaly používat také nové energetické štítky pro chladničky a mrazničky, myčky nádobí, pračky a obrazovky. V dnešní době se totiž většina výrobků chlubí označením A+, A++ a A+++, což je do budoucna neudržitelné, navíc spotřebitelům není dostatečně prezentováno, jak se tyto stupně od sebe liší. Nové označování znamená návrat k přeškálované stupnici A-G. Většina dnes prodávaných nejúspornějších výrobků (A+ a výše) bude podle nových kritérií v kategorii B, C nebo dokonce D. Je zde tak rezerva a označení A si vyslouží skutečně jen ty nejúspornější výrobky, které se v budoucnu objeví. Na štítcích se také objevují nové prvky a mění se jejich design. Najdeme na nich např. QR kód s odkazem na více informací o výrobku. Stále by pak měly obsahovat i další údaje, např. u praček počet litrů vody na prací cyklus, délku pracího cyklu a spotřebu energie u standardizovaného programu.
Takže až příště půjdete do elektra, nelekněte se, že obchod začal prodávat zastaralé a neúsporné spotřebiče třídy C. Jde zkrátka o novou stupnici a má sloužit i k tomu, aby se výrobci ve snaze “získat zpět označení A” ještě více zaměřili na úspornost svých produktů.
Více informací zde: https://ec.europa.eu/czech-republic/news/210301_New_EU_energy_labels_applicable_from_1_March_2021_cs
https://ec.europa.eu/info/energy-climate-change-environment/standards-tools-and-labels/products-labelling-rules-and-requirements/energy-label-and-ecodesign_en
https://www.independent.co.uk/life-style/gadgets-and-tech/eu-right-repair-technology-decade-b1809408.html
https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=uriserv%3AOJ.L_.2021.068.01.0108.01.ENG&toc=OJ%3AL%3A2021%3A068%3ATOC
https://www.penize.cz/reklamace/412101-pravo-na-opravu-se-blizi-za-spotrebice-muzete-usetrit-tisice
https://www.penize.cz/nakupy/423475-pravo-na-opravu-prichazi-zazraky-ale-necekejte
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/novy-bic-na-vyrobce-pracky-i-televize-musi-jit-otevrit-a-opravit-144718
od webmaster | Úno 17, 2021 | Novinky
Nová legislativa pro nakládání s odpady, obaly a výrobky s ukončenou životností, nazývaná souhrnně jako “oběhový balíček”, platí již více než měsíc. Jejím fungováním v praxi se zabýval můj dnešní online seminář s názvem „Oběhové hospodářství III: Nová legislativa v praxi – jsme na cestě k oběhovému hospodářství?”, jehož se zúčastnilo více než 80 účastníků.
Na seminář, který je již třetím seminářem oběhového hospodářství, který jsem uspořádal, jsem přizval zástupce významných organizací, které se odpadovému a oběhovému hospodářství věnují. Se svými příspěvky tak vystoupili tito odborníci: Jan Maršák (MŽP), Petr Havelka (Česká asociace odpadového hospodářství), Miloš Kužvart (Česká asociace oběhového hospodářství), Ivo Kropáček (Hnutí DUHA), Pavel Drahovzal (Svaz měst a obcí ČR), Soňa Jonášová (Institut Cirkulární Ekonomiky), Jaroslav Sixta (Český statistický úřad) a Jan Ernest (Český statistický úřad).
Seminář ukázal priority odborné veřejnosti a poukázal na problémy, s nimiž se nyní v praxi potýkáme.
S řadou účastníků semináře se shoduji v názoru, že mnoho současných zmatků a nejasností plyne z toho, že projednávání takto složité legislativy začalo, dalo by se říct, na poslední chvíli. Ministerstvo životního prostředí mělo zahájit legislativní proces podstatně dříve a nyní si musí pospíšit s prováděcími předpisy.
Mezi hlavní současné problémy, na které panelisté nejčastěji upozorňovali, patří dovoz odpadu ze zahraničí nebo nedostatečná poptávka po vytříděných surovinách a recyklátu. Jako řešení byla navrhována mimo jiné větší specifikace prosazování tzv. zelených veřejných zakázek nebo tlak na zavedení funkční ekomodulace a ekodesignu, či nástroje z pera sněmovní skupiny RecHelp.
Velmi aktuální je také dnes zmíněná obava obcí, že tzv. třídící sleva se vypočítává podle počtu jejich trvalých obyvatel. Nepočítá tak se současnou situací, kdy mnoho lidí setrvává dlouhodobě mimo místo svého bydliště a navyšuje tím množství odpadu na osobu v obcích, kde žijí přechodně, a obce se proto obávají, že na slevu nedosáhnou.
Jsem velmi rád, že bylo zmíněno i nedostatečné třídění a využívání bioodpadu, který stále tvoří podstatnou část směsného odpadu. Naší půdě přitom chybí organická hmota a právě bioodpad může být levným zdrojem organického hnojiva. Dá se využít také pro výrobu bioplynu namísto cíleně pěstovaných plodin. Mnoho obcí však sběr bioodpadu realizuje pouze prostřednictvím sběrných dvorů, což je pro bioodpad z domácností zcela nevyhovující a je to jedním z hlavních důvodů, proč nedochází k jeho třídění.
V diskuzi se potom hojně debatovalo třeba o výhodách a nevýhodách paliv z odpadů a také o řešení problému s dvojími daty o odpadech, a to v návaznosti na prezentaci zástupců Českého statistického úřadu. Ti představili změny, které se udály v metodikách za účelem sjednocení dat. Avizovali také chystaný kulatý stůl, kde bude možné tuto problematiku důkladně probrat.
Celý seminář považuji za velmi přínosný. S mnoha odborníky se shoduji v náhledu na to, co je potřeba změnit pro nastolení skutečného oběhového hospodářství. Některé z těchto změn jsem se dokonce již snažil prosadit v rámci pozměňovacích návrhů k novým zákonům.
Co vše se na semináři řešilo, a jakým tématům se věnovali jednotliví řečníci? Na stránkách Výboru pro životní prostředí již teď můžete najít prezentace v PDF formátu a zvukový záznam z celé akce.
František Elfmark, člen Výboru pro životní prostředí
od webmaster | Pro 16, 2020 | Novinky
Od ledna roku 2021 budou země Evropské unie posílat do společné unijní pokladny novou daň, a to za nerecyklované plasty. Oficiálně má přispět k rozvoji recyklačního průmyslu, není ovšem úplně jasné, jak.
O zavedení daně rozhodl červencový summit předsedů vlád zemí EU v Bruselu. Konal se po první vlně koronaviru a jeho cílem bylo najít nové zdroje peněz do unijního rozpočtu, zejména ke splacení půjček na balíček Next Generation EU (NGEU), z něhož se podporuje oživení ekonomiky po pandemii.
Jako první z nových zdrojů byl navržen poplatek z nerecyklovaných plastů z obalů, a to již od 1. ledna 2021. V závěrečném prohlášení ze summitu se v odstavci 146 říká, že bude „…složen z podílu příjmů z vnitrostátního příspěvku vypočítaného z hmotnosti nerecyklovaného odpadu z plastových obalů se sazbou 0,80 eura za kilogram.“
Další nástroje, poskytující více financí pro unijní rozpočet, by měly být zavedeny od počátku roku 2023 a budou se hledat oblasti produkce oxidu uhličitého, zdanění digitální ekonomiky nebo emisních povolenek leteckou a námořní dopravu.
Na nové dani za nerecyklovaný plast se premiéři shodli poměrně rychle, Česká republika po jistém váhání. O možnosti zavedení podobné daně se ostatně hovořilo již několik let, pro její zavedení však nebyla vhodná konstelace, ta nastala až v důsledku pandemie.
„Peníze se stanou novým příjmem EU, která je plánuje použít do „balíku“ financí zejména na kompenzaci dopadů koronavirové pandemie směřující do jednotlivých členských států.
Výše poplatků za nerecyklované plastové obalové odpady jednotlivých členských států se odvine především podle výše jejich recyklace plastů, ČR má ve srovnání s ostatní Evropou vyšší recyklaci plastů,“ uvádí Dominika Pospíšilová z tiskového oddělení Ministerstva životního prostředí.
Zpráva summitu odhaduje, že nová daň přinese do pokladny zhruba sedm miliard eur. Bude tvořit pouze několik procent příjmů rozpočtu unie, který bude i nadále postaven na příspěvcích členských států. Pro Českou republiku to podle odhadů znamená odvod zhruba 70 milionů eur, což jsou zhruba dvě miliardy korun ročně.
Není to problém
Podle serveru EurActiv nemá Česká republika s placením této nové daně větší problém. Nahradí totiž část odvodů, počítaných na základě hrubého národního produktu, které jsou příspěvkem do společné evropské kasy. Část tohoto příspěvku budou moci členské státy nahradit právě plastovou daní. Jde tedy na první pohled o prostou účetní změnu, do jaké kolonky se daň zapíše. Jelikož však je Česká republika na špici recyklace plastů v Evropě, může pro ni být tato změna výhodná, navíc se lze daň do budoucna snížit tím, že se podaří zvýšit podíl recyklovaného odpadu.
Výpočet daně by neměl být administrativně náročný. Bude se provádět na základě dat, reportovaných každoročně do Eurostatu. Reportované číslo nerecyklovaných plastů se vynásobí koeficientem 0,8 a vypočtená částka se odešle do společné pokladny. Pro země, které nejsou v recyklaci premianty, je nová daň „zastropovaná“ – tyto státy by měly odvádět maximálně 3,8 eura (zhruba 75 korun) na jednoho obyvatele za rok.
Na národních státech pak bude, jak se jim podaří tento výdaj „protlačit“ až na úroveň praxe, kde se skutečně rozhoduje o míře materiálové recyklace. Použité metody budou záviset na jednotlivých zemích a Rada EU v tomto ohledu nenavrhla žádná regulační ustanovení.
Daň a její prosazení
Nová daň je prezentována (vedle toho, že jde o nový příjem evropského rozpočtu) jako podpora opatření, která by měla přispět k většímu používání recyklovatelných plastů a podpoře recyklace. Jaká budou konkrétní opatření, která by to měla zajistit? „Chceme zvýšit tlak na zlepšení recyklace plastových obalů, např. novým nástrojem nové obalové legislativy – ekomodulací,“ říká Dominika Pospíšilová. „MŽP připravuje celou řadu opatření, která by měla vést k vyšší recyklaci plastových obalů a snížení příspěvku ČR v rámci tohoto nového zdroje, tedy k dalšímu rozvoji recyklačního průmyslu.“ Připomíná, že nová legislativa odpadů a obalů obsahuje vyšší recyklační cíle a cílí na zvýšení recyklace všech obalů i odpadů, včetně těch plastových. „Dále MŽP připravilo novou legislativu k omezení jednorázových plastových výrobků, která by měla rovněž nastavit legislativní prostředí tak, aby docházelo k redukci nerecyklovaných plastových obalů,“ upozorňuje MŽP.
Nastíněná opatření však nic nemění na tom, že stát odešle dvě miliardy korun, které se však do recyklačního průmyslu fakticky nevrátí, protože daň k tomu není určena. Financování rozvoje recyklačního průmyslu proto i nadále zůstane na dotačních programech: „MŽP zásadně podporuje recyklaci (ať už navýšení vytříděných odpadů a obalů, ale i jejich zpracování nebo znovuvyužití) prostřednictvím operačního programu Životní prostředí, to znamená i jeho připravovaným pokračováním – OPŽP 2021–2027. Novým zdrojem financí pro oblast oběhového hospodářství by mohl být Národní plán obnovy, respektive Fondu obnovy (RRF v gesci MPO),“ říká Dominika Pospíšilová, MŽP.
Cyril Klepek (CYRKL Zdrojová platforma), který se zabývá prosazováním oběhového hospodářství, k zavedení daně říká: „To, jakým způsobem recyklační daň ovlivní recyklační průmysl, závisí na tom, jak kvalitně budeme transponovat evropské právo do českého kontextu. Pokud bude stát platit daň ve formě paušálního poplatku, je to špatně a kýžený dopad to mít nebude. U každé daně v ekonomii platí, že cíl daně se musí shodovat s jejími dopady. Efektivita se počítá ziskem a tím, jak se ovlivní chování subjektů. V tomto případě se domnívám, že daň má velkou možnost ovlivnit chování subjektů, čím blíže jim bude. Stát musí „propadnout“ daň k producentům nerecyklovaných plastů, aby motivovala jejich ekonomické chování. A musí je oddělit od firem, které to dělají dobře.“
Významný hráč na trhu, AOS Eko-Kom, se pro Hospodářské noviny vyjádřil k dani velmi negativně. „Plastovou daň v navržené podobě považujeme za chybný krok,“ uvedla pro HN Lucie Müllerová, tisková mluvčí společnosti Eko-Kom. „Obáváme se, že v důsledku jejího zavedení bude cílem najít způsob co nejjednodušší recyklace plastů, který je možné realizovat v co největším objemu a zároveň jej bude stále ještě možné legálně uznat za recyklaci,“ upřesnila.
Ve vyjádřeních v zahraničí se poměrně často objevují obavy z účelové interpretace statistik tak, aby to v Eurostatu „vyšlo“ a poplatek nebyl velký. „V rámci evropské legislativy, která je v současnosti přijímána ve vztahu k novému zdroji z plastových obalů, budou nastaveny vůči členským státům i kontrolní mechanismy ze strany Evropské komise,“ reaguje na tyto obavy Ministerstvo životního prostředí.
Reakce oborových organizací
Zatímco u nás jsou reakce na zavedení nové daně mírné a vesměs spíše pozitivní, v zahraničí jsou skeptičtější. První námitkou je, že ačkoliv je daň prezentována jako nástroj na podporu recyklace, nemá žádné mechanismy, jak tuto podporu realizovat. Návrh také nijak neřeší nedostatek infrastruktury pro sběr odpadů, ani nepřipravenost legislativy. Jelikož bude daň implementována ani ne za měsíc, není zde žádný prostor, jak se na situaci připravit. V prvních letech proto nebudou mít členské státy jinou možnost, než daň zaplatit.
Mark Victory z mezinárodní konzultační společnosti ICIS na serveru Waste Dive konstatuje, že to, jak národní státy začlení daň do vnitrostátních právních předpisů, zůstává pro trhy s plasty a recyklací klíčovou nejistotou. Očekává také potenciální potíže s přeshraničním obchodem. „Co se stane, když něco pošlu do Velké Británie? Co se stane, když to pošlu do Německa? Kdo nese toto břemeno?“
Pokud stát přenese tíhu daně na dodavatelské řetězce, ty se primárně budou snažit ji přenést dále na spotřebitele. Daň ve výši 800 eur za tunu vypadá jako vysoká částka, přepočítá-li se například na obal o hmotnosti zhruba 20 gramů, vychází náklad kolem 1,5 centu. To je zvýšení, které není zásadní a lze přenést na spotřebitele. Trochu se v tom ale ztrácí podpora recyklace plastů.
Odborníci rovněž předjímají, že uvalení daně na nerecyklované plasty může v obalovém průmyslu vést k hledání jiných, neplastových řešení, která nemusí být vždy nejšťastnější a environmentálně vyhovující, jako jsou například některé bioplasty.
Gabriel Thoumi z finančního think tanku Planet Tracker říká: „Legislativa EU přenáší regulační zátěž na výběr poplatku 800 eur na tunu na každou zemi EU, což může vytvořit mozaiku různých politik v celé unii. Poplatek 800 eur za tunu je podobný současným cenám čerstvého polymeru v EU a ovlivní tak marže. Vzhledem k tomu, že doba výstavby nových zařízení na balení plastů je minimálně 18 měsíců, není obalový průmysl schopen reagovat na termín 1. ledna 2021.“
Co to přinese
Zavedení nové daně na nerecyklovatelný plast z obalů se dá shrnout asi takto: daň byla zavedena velmi rychle, takže na ni státy ani průmysl nejsou schopny reagovat. Vybrané finance nebudou na evropské úrovni směřovat zpět do odpadového hospodářství. Pokud stát částku bude chtít získat od dodavatelského řetězce, ten ji velmi pravděpodobně přenese na spotřebitele. Impulsy pro podporu recyklace v souvislosti s daní jsou vágní.
Evropská unie je vlivem pandemie v těžké situaci a potřebuje více peněz do rozpočtu na podporu ekonomiky. To je pochopitelné a nelze proti tomu nic namítat. Proč se ale tváří, že tento nový nástroj nějakým způsobem podpoří recyklaci? „Myslel jsem, že greenwashing provádějí firmy, ale teď se zdá, že ho používá EU na to, aby získala peníze,“ komentuje to Mark Victory z ICIS.
EU zaostává za svým cílem v recyklaci plastů, uvádí auditoři
- Pokud Evropská unie nezačne výrazně více recyklovat plastový odpad, nenaplní své ekologické cíle pro následujících pět a deset let. Uvádí to zpráva auditorů Evropského účetního dvora, podle jejichž zjištění unijní státy stále likvidují větší množství plastových obalů, než kolik jich zvládnou recyklovat.
- Tyto údaje může ještě dál zhoršit chystaný zákaz vývozu některých plastových odpadů do chudších mimoevropských zemí. Negativní vliv může navíc mít pandemie covidu-19, kvůli níž se začaly více používat jednorázové plastové výrobky.
- Sedmadvacítka unijních zemí jen za rok 2018 vyprodukovala 29 milionů tun plastového odpadu, z čehož bylo 60 procent obalů, jako jsou kelímky od jogurtů či láhve od nápojů. Pouze zhruba 40 procent těchto obalů se však podle auditorů daří recyklovat. Podle současného cíle stanoveného Evropskou komisí má přitom do roku 2025 projít recyklačními linkami 50 procent a do roku 2030 55 procent plastových odpadů.
- Unijní země především potřebují výrazně větší kapacity recyklačních zařízení
Zdroj: https://www.odpady-online.cz/casopis-odpady-evropa-zavadi-dan-z-nerecyklovaneho-plastu-ovlivni-to-recyklaci/
